Popis
Zpívala jsem v Třinci jako host na soutěži Zlatá loutna. Tam mě oslovil hudební režisér Jiří Pospíšil s myšlenkou natočit u nich v Českém rozhlase Ostrava moje debutové album. Měla jsem čerstvě po premiéře One-Woman-Show, která se jmenovala To jsem já. Režíroval to Józef Czernecki. Tak jsem měla repertoár. Písně Marlene Dietrich a ty, které jsem zpívala v Semaforu. Přirozeně jsem chtěla, aby se to CD jmenovalo stejně jako moje show. A můj vzor, Marlene Dietrich, měla stejnojmennou knihu. Tak vznikla má prezentace jako šansoniérky.
Velké chutě na vydání desky jsem do té doby neměla. Až ten Jiří Pospíšil mě na tu myšlenku přivedl. Možná překvapí, že jsem sama neměla ambici už dříve, ale já jsem byla strašně zamindrákovaná a věřila jsem svému okolí, které mi říkalo, že na desku nemám. Na tak vysoký cíl jsem neměla ani odvahu pomyslet. Říkali mi, že šanson netáhne, nikoho nezajímá a co bych ještě prý nechtěla. To mě tenkrát "ujistilo", že nemá smysl nic vydávat.
Ale stejně jsem nedokázala změnit žánr a začít zpívat něco jiného. Ale byla jsem zmatená, nevěděla jsem, co si myslet. Lidé, kteří mě nikdy neslyšeli, mi říkali, že mé zpívání nikoho nezajímá, ale když na mě přišli, tak se jim to moc líbilo. Snad i proto, že poznali, že si nejen plním svoji lásku k šansonu, ale chci naplňovat láskou i jiné.
Jediné, co jsem věděla, že chci být šťastná, a že mě zpívání takovou činí. Samotný fakt, že můžu zpívat a tleskají mi, a získávám jejich uznání a důvěru, že je nezklamu, mě obrovsky držel nad vodou.
Fotky dělal Vladimír Štross u něj v ateliéru v Libčicích u Prahy a taky na střeše domu v Balbínově ulici v Praze. Roztržené téma obalu jsem si vymyslela sama. Šanson znamená, že člověk je někdy nahoře a jindy dole, a tak člověk musí skrývat emoce. V té době jsem byla rozervaná duše.